Každý rok se stovky a stovky žáků středních škol připravují na zkoušku, která mnohým nahání strach a obavy. Jsou však opodstatněné? A z čeho se vlastně maturitní zkouška skládá?

Dvě části

První část maturitní zkoušky se skládá ze zkoušek, které si každá škola připravuje sama pro sebe. Takováto část je mnohdy nazývána částí školní. Druhou částí maturitní zkoušky je takzvaná státní zkouška. Státní zkouška se od školní diametrálně liší. A na rozdíl od školní je pod záštitou společnosti CERMAT, která státní zkoušky vyhodnocuje.

Pět předmětů

Celkově můžeme říct, že například studenti na gymnáziu dělají maturitní zkoušku z pěti předmětů. Český jazyk s literaturou je nutnost, bez které by to nešlo. U druhého povinného předmětu mají žáci na výběr mezi matematikou či cizím jazykem. Zbylé tři předměty si již žák zvolí dle svých preferencí. Volba zbylých předmětů je velmi náročná, neboť některé vysoké školy mají přímo v přijímacích podmínkách, aby uchazeč o studium maturoval z určitého předmětu. Tedy navolit si vždy ty nejlehčí předměty k maturitě nemusí být pro každého ta nejlepší volba. Proto si volbu vždy pečlivě promyslete a klidně i požádejte o radu Vašich učitelů.

Příprava

Některé školy sami nabízejí možnost extra přípravy na maturitní zkoušku v podobě speciálních vyučovacích hodin. Avšak by na to žádný budoucí maturant neměl spoléhat. Bez domácí přípravy, která zabere hodně času, to prostě nejde. Ano, můžete mít štěstí v nějakém předmětu, ale proč se nepokusit o nejlepší výsledek? Přeci jen na tom může záviset Vaše budoucí kariéra.

Druhý pokus

Může se stát, že Vám to z nějakého důvodu na poprvé nevyjde. Nevěšte hlavu! Stát se to může opravdu každému z nás. Ano, je to nepříjemné čekat na opravný termín. Ale nic se neděje. Příště už budete vědět, jak zkouška probíhá. Tedy nic by Vás již nemělo překvapit a vyvést z míry.

 Avšak žijeme v zemi, kde se integrace neobejde bez legislativních změn, fungující spolupráce rodiny, vychovatelů, vzdělávacích institucí, klubů, učitelů či terapeutů mezi sebou a nezbytného finančního a materiálního zázemí.

Cílem terapeutických aktivit je zmírnit důsledky postižení, zkvalitnit výchovu a zažít. Aktivity se plánují dlouhodobě. Aktivity mohou probíhat v rámci kooperativního učení, což obvykle bývá umožněno jen se skupinou lehčího mentálního postižení.
V kooperaci jde především o spolupráci
·         Terapeuti, vychovatelé, pedagogové i rodiče jsou jen průvodci a podpůrci. Musí mít přitom odvahu k nedokonalosti.
·         Nutkání dělat vše správně a nedopouštět se chyb zanechává ve výchově chlad, sterilitu a nátlak.  Je zde zvlášť důležité dětem svým životem ukazovat, že zkušenosti a výzvy jsou spojeny s tělesnou a duševní námahou. K tomu patří též, aby dospělí byli ochotni učit se od dětí (například snít, lenošit, čelit výzvám a očekáváním).
Terapeut vede žáky při učení úspěchem a pozitivním zážitkem
·         Pozoruje, jak se skupině daří pracovat spolu, dohlíží na plnění úkolů a dle potřeby se zapojuje do úkolů.
·         Není však vhodné dětem vše dovolit a mocensky je ochraňovat a omlouvat je jen proto, že jsou jiné.

Děti potřebují hranice
·         I když děti potřebují svůj volný čas pro sebe, potřebují hranice tím spíše, čím více dětí je vychováváno k samostatnosti a autonomii.
·         Bez samostatnosti a autonomie není možné vědomí vlastní hodnot a identity, není možná důvěra ve vlastní možnosti a síly, odvaha přijímat výzvy.
·         Jestliže dítě autonomně rozhoduje o svém jednání, nese to s sebou zodpovědnost právě za tento čin.
·          Svoboda však neznamená nepřítomnost pravidel a rutiny, jinak se z ní stává dezorientace a chaos. Právě proto děti potřebují hranice.

Stanovování hranic figuruje se vzájemným respektem mezi lidmi
·         Dále pak přijetí sebe i druhých, otevřenost, odvaha k zodpovědnosti a pevnosti. Kdo stanovuje dětem hranice, musí respektovat, že i děti stanoví své hranice a musí jej stanovat na základě bezpodmínečné úcty k dítěti.
A naopak děti musí mít úctu k onomu dospělému. Hranice nemají nic společného s trestem, hrozbou, pohrdáním nebo lámáním vůle. Stanovování hranic zahrnuje odvahu chybovat a být nedokonalý.

Spousta rodičů dělá tu chybu, že své vlastní neúspěchy a zklamání chtějí vyvážit svým veleúspěšným dítětem. Sami nedostudovali, možná ani nikdy nezačali studovat. Mají z této skutečnosti možná i jakýsi komplex, možná nejsou spokojení v zaměstnání. Možná se cítí na společenském žebříčku neprávem dost nízko. Jsou odhodláni to změnit. Jenže chybně to nechtějí změnit tím, že sami na sobě začnou pracovat. Oni to chtějí změnit svým „veleúspěšným“ dítětem.

Zcela nesmyslně pak své dítě cpou do řady zájmových kroužků. Nutí je sportovat. Psychicky je drtí za každou špatnou známku. Totéž platí i o dalších neúspěších v jejich dětském životě.
To je všechno špatně. Dítě je přirozeně ambiciózní. Samo chce dosáhnout úspěchu. Samotné dítě nejvíc trpí, když se mu něco nepodaří, tak jak by chtělo. Tím, že své dítě ještě za neúspěchy peskujeme, místo abychom ho pořádně podpořili, nejvíc škodíme sami sobě. A to z ohledu na dlouhodobé hledisko.
Právě tím, že dítěti dáme určitou míru svobody, můžeme na něm pozorovat, k čemu přirozeně inklinuje. Pokud dítě budeme cpát do řady věcí a ve všech budeme chtít, aby bylo úspěšné, nic moc nám o sobě neřekne. Naopak, dítěti musíme jen pootvírat dveře k různým zájmům, oborům, sportům. Nechat pak dítě všechno okusit, nechat ho samotného ať se zkusí se vším poprat. To v čem se bude nejlíp orientovat, to v čem dosáhne nejdřív nějakého pokroku je to, na co má přirozené vlohy. A v tom jej pak podporujme.

Dítě, pokud dostane tu možnost, nám samo nevědomky řekne, čím by chtělo být. Dobrý rodič, a vy jim určitě jste, rozpozná, jestli dítě má vlohy na technické záležitosti, nebo inklinuje k přírodním oborům. Jestli chcete, být ještě lepším rodičem začnete se zajímat i vy o to, co vaše dítě zajímá. Stanete se tak pro něj silnou autoritou a vy budete moci odpovídat na otázky, které se zájmu vašeho dítěte týkají. Až zjistíte dost informací, budete mít základ k tomu, abyste pro své dítě začal vyhledávat vhodnou školu. Pokud budete dobře naslouchat vašemu dítěti, dobře jej pochopíte, nemůžete vybrat špatně. Vaše dítě bude mít šanci získat vzdělání, které bude základem jeho šťastného života.

Z kraje bych to asi chtěla shrnout. Na základních školách probereme od 6. do 9. třídy celé dějiny. Od vzniku života, přes vývoj člověka, Řecko a Řím, Sámovu říši, až po moderní dějiny. Střední školy většinou vše shrnou za 2 roky, jako takové připomenutí, na gymnáziích spíše o doplnění detailů. Otázkou ale zůstává, jestli je dobré věnovat hodně času dávným dobám na úkor událostí, co tu byly poměrně nedávno.

Mě osobně vývoj člověka nikdy nebavil. Látka mi přišla zajímavá, až když jsme začali brát Přemyslovce. Pro většinu studentů znamenají 1. i 2. světová válka nejzajímavější témata. S tím mohu souhlasit. Když si vzpomenu na naši 9. třídu, tak právě 2. světová válka přišla na řadu zhruba z kraje 2. pololetí a následující události až po přijímacích zkouškách, kdy už všichni byli duchem skoro pryč. Nepřijde mi ale fér, abychom se o politických událostech u nás v 50. letech, o ruské okupaci, nebo o Sametové revoluci dozvěděli jen okrajově. Vždyť to není taková minulost. Protesty na Národní třídě zažili moji rodiče, okupaci zas prarodiče. Ale nebýt jich, moc toho ze základní školy nevím.

Po přestupu na střední jsme opět začali pravěkem. Jak zajímavé. Dá se říct, že jsme si celé učivo probrali znova, ale s nástupem světových válek přišla změna. Učitel do výuky zapojil projekty, abychom vyzpovídali naše prarodiče o životě před rokem 1989, a celé mi to hned přišlo zajímavější a záživnější. Na jeho způsobu výkladu bylo vidět, že mu nic není jedno, a že mu záleží na tom, abychom si alespoň právě moderní dějiny pamatovali.

Doufám, že takto podobně to bude chodit i v jiných školách, i když opravdu musíte mít štěstí na učitele. Kdo se bude řídit přesně podle předpisů vzdělávacího programu, tomu zbyde na nejdůležitější informace hrozně málo času.

Za 30 let se zase bude mluvit jinak, studenti se třeba budou učit o letošní demonstraci proti našemu premiérovi nebo o přetrvávajících neshodách mezi USA a Čínou. Až čas ukáže, jako to všechno dál bude.