AZ-5 jako poslední možnost

Černobylská jaderná elektrárna se nachází na severní Ukrajině. Nedaleko leží městečko Pripjať, kde žili pracovníci elektrárny i s rodinami a dětmi. Celá událost byla dlouhou dobu zamlčena, a nejen že umřelo přes desetitisíce lidí, ale i tato část světa nebude ještě nějakou dobu neobyvatelná.

Vše začalo 26. dubna 1986, kdy se konala technická zkouška ve 4. bloku elektrárny. Ve službě byl zástupce hlavního inženýra, Anatolij Stěpanovič Ďatlov, který mohl za Černobylskou havárii. Rok po havárii byl uznán za vinného a odsouzen na 10 let ve vězení. Nakonec umřel v roce 1995 na infarkt myokardu. Přes všechna obvinění nikdy nepřiznal svou vinnu, nejdříve vinil personál a poté v jeho knize špatnou konstrukci elektrárny.
Právě kvůli nevzdělanosti Ďatlova, který nechal výkon klesnout pod nepřijatelné hodnoty pro chod reaktoru, odstavili regulační tyče. Zkoušku nechtěli zastavit a proto pokračovali i při výkonu 200 MW namísto plánovaných 700MW.
Nakonec se rozhodli stisknout tlačítko AZ-5, které zajišťuje rychlé odstavení reaktoru. To znamenalo, že se regulační tyče zasunuly zpátky. Tím se však do jádra nedostal první bor, ale minerál, který se nacházel na samé špičce tyče, grafit. Ten zapříčinil explozi a vypuštění radioaktivity do světa.
Ďatlov po explozi nebral ohled na katastrofu, která se stala. Pravděpodobně nedostatečné vyučení způsobilo další problém.

Dozimetry, neboli zařízení na měření radioaktivity, na rozdíl od skutečnosti ukazovaly 3,6 R/h, což byla i maximální hodnota, kterou ukazovat mohly. Když se obstaraly větší naměřilo se až 20 000 R/h, kdy smrtelná dávka se odhadovala asi na 500 rentgenů za 5 hodin.
Radioaktivní mrak se poté táhl přes západní část Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany 28. dubna 1986. Lidé v celém světě nebyli informováni o katastrofě. Umírali v mladém věku, na popálení po radioaktivitě nebo se spoustu dětí rodilo postižených.
Po havárii přijeli hasiči uhasit oheň, avšak mnoho z nich umřelo na popálení od radioaktivity. Nakonec se na jádro shodily tuny boru, písku a olova. Do terénu se poslali pracovníci, kteří měli odklidit radioaktivní trosky. Přesto mnoha z nich také umřela, jelikož se jim nedostalo dostatečných ochranných prvků. V roce 1986 byl postaven velký železobetonový kryt tzv. sarkofág ve 4. bloku elektrárny.
Dvě osoby, které pomohly ze stránky vědomostní se nazývali Valerij Legasov a Ulana Khomyuková. Oba dva byli jaderní fyzici, kteří odhalili, jak závažná havárie byla. Vše začalo grafitem, který se nacházel na zemi. Ze začátku nikdo nepřikládal na jejich teorii velký důraz.
V roce 2019 byl o tomto incidentu natočen pětidílný seriál, který za krátkou dobu získal velmi pozitivní hodnocení, takže pokud vás tento článek zaujal, neváhejte se podívat i na seriál či další dokumenty dostupné na internetu.