Kéž by to nebyla pravda!

Ty doby mám stále ještě v paměti. Doby, kdy se u nás privatizovalo vše až do té chvíle bez výjimky státní a nemohlo tak logicky nedojít i na média. Tehdy hlavně na noviny a časopisy, pochopitelně. Protože jiná média u nás tehdy byla ještě v plenkách a o internetu si většina z nás mohla nechat akorát tak zdát.
Nejednou tehdy zaznívaly hlasy volající po nějaké té regulaci, respektive po tom, aby se tisk do cizích rukou neprodával vůbec. Protože prý hrozilo nebezpečí, že si ho koupí za směšný peníz naši nepřátelé, kteří tím ovládnou veřejné mínění.

Nevím už, kdo přesně to tehdy byl, ale našel se i kdosi ve své době významný, kdo to bral na lehkou váhu. A měl pro svůj názor i pádný argument. Ten tvrdil, že se privatizace médií bát netřeba. Protože mají naši lidé rozum, máme své zájmy a své názory a nikdo z nových majitelů periodik, jakkoliv nám třeba i ne zrovna přátelsky nakloněný, si tak nedovolí tisknout něco, co by bylo v rozporu s našimi zájmy. Nikdo by si pak jeho tiskoviny nekupoval a zkrachoval by.
Jak nám – a přiznám se, že i mně – tehdy jeho názor přišel logický a rozumný! Vždyť to bylo tak jasné! Pokud začnou dejme tomu sudetští Němci psát o svém nezadatelném právu na navrácení všeho, co souviselo s jejich původním domovem, nikdo z nás si nebude takový tisk kupovat, aby to četl.
‚Nebylo se čeho bát.‘
Ovšem jakkoliv to tehdy bylo logické, dnes už je jasné kdekomu, kde tehdy byla pravda. Že ji neměl ten, kdo tvrdil, že se mohou dát média do rukou komukoliv. Že si nikdo prostě netroufne psát nic proti našim zájmům, že jsme nezmanipulovatelní.

Protože je dnes už všeobecně známo, jakou média sehrávají značnou úlohu při prosazování toho či onoho. A jak snadno jim skáčeme na špek. A nejen tiskovinám, o nichž byla řeč tehdy.
Protože stačí vlastně jenom málo k tomu, abychom zaujali ‚žádoucí‘ postoj.
Co si dejme tomu myslíme ve chvíli, kdy nám někdo předestře, jak řidič jedoucí jako zběsilý srazil nebohé hrající si dítě, které nedopatřením, z dětské nerozvážnosti, vstoupilo v ten nejnevhodnější okamžik do vozovky, když se maminka na okamžik vzdálila? A co si myslíme, je-li nám to předestřeno jako že chudák řidič neměl žádnou šanci zareagovat, když mu vběhlo nějaké dítě, počínající si na chodníku jako smyslů zbavené, nečekaně přímo pod kola? A co tehdy, když se napíše, že onen řidič nechtěně přejel nebohé dítě, které nechala jeho krkavčí matka zcela bez dozoru?
Jde pokaždé o tutéž situaci, ‚viník‘ je pro nás ale pokaždé jiný. Tak snadné je hrát si s lidskou myslí.
A proto bychom měli nad všemi zveřejněnými informacemi na kterémkoliv webu přemýšlet. Aby si s námi nikdo nepohrával. A lhostejno zda ‚cizí nepřítel‘ nebo našinec.